Proč mám rád vyhynulá zvířata

Mým koníčkem jsou vyhynulá zvířata. Nikoli populární dinosauři a jim podobní tvorové, ale druhy, které za vyhynulé považuje IUCN; druhy, které vyhynuly po roce 1500 našeho letopočtu.

Jest to téma velmi fascinující. Většinou se jedná o zvířata – oblíbil jsem si především tropické ptactvo –, která byla svědky lidských změn ve svých původních ekosystémech. Šlo o vcelku zapomenuté druhy, jež pouze přihlížely snahám lidí zkrotit původní přírodu v kdysi izolovaných oblastech, které pro tyto druhy představovaly domov. Ať už se jednalo přímo o lov ze strany lidí, ztrátu původních stanovišť nebo dovlečení nepůvodních druhů, třeba i válečné konflikty; všechny tyto důvody vedly ke zmizení množství původní fauny. V nedotčených, často ostrovních biotopech se odehrávala malá dramata na pozadí mnohem větších událostí, ať šlo o evropské osídlení Nového Zélandu anebo druhou světovou válku v Pacifiku...

Havajské ostrovy, Maskarény i jiné oblasti; tato území a mnohdy turistické ráje již vypadají zcela jinak než před lidskými zásahy... A mnoho druhů zde chybí.

Leč ještě jedna věc je z tohoto pohledu fascinující. Lidská snaha zvrátit osud, znovu objevit neobjevitelné, či se jen zviditelnit snahou nalézt zvířata z říše snů. Neověřená pozorování, fotografie (či dokonce videa), náročné expedice, to vše tyto příběhy doplňuje. Jako kdybychom se nesmířili s tím, že určitá zvířata již nikdy nespatříme. Ale ne vždy jsou to jen bláznivé sny fantastů, někdy tato snaha kýžené plody přináší!

Podobných příběhů je mnoho, tak si dovolím vyzdvihnout jeden. Poslední divoce žijící jedinec papouška karolinského (Conuropsis carolinensis) byl ve volné přírodě zastřelen v roce 1904 na Floridě. Někdy ve 30. letech však začaly kolovat zvěsti o tom, že papoušci stále přežívají, a sice v okolí řeky Santee v Jižní Karolíně. Audubonova společnost sem tedy nasadila schopné ornitology Alexandera Sprunta a Roberta Allena, přičemž dozorci oblasti se stali lesník Warren Shokes a jeho syn Hollie. Skupina zde mezi lety 1935 až 1938 zaznamenala několik možných pozorování papoušků, leč většina z nich nebyla jednoznačná, často byla založená jen na siluetách ptáků, kteří se vraceli do nebo z hřadoviště na lesnatém ostrůvku Wadmacaun. Průzkumy se táhly, později se krátce zapojili i známější vědci, papouška však nespatřili a naši skupinku považovali spíš za snílky.

Je skutečně možné, že zde ještě tento pták ve 30. letech skutečně žil, čemuž například Sprunt do smrti věřil? To se dnes již nedozvíme, v okolí řeky Santee byla souběžně dostavena vodní elektrárna...